Skutečné počátky drátenictví na Slovensku jsou nejasné, především proto, že se o životě chudých vesnic na severním Slovensku v období feudalismu dochovalo minimum věrohodných pramenů. V každém případě vyrostlo z nuzných životních podmínek obyvatel podhorských a horských oblastí, kdy si lidé kromě zemědělství přivydělávali nejrůznějšími pracemi – povoznictvím, tkaním, zpracováním dřeva a také drátenictvím.
Podle legendy bylo drátenictví trestem za to, že vesničané z obce Vel´ké Rovné zradili na počátku 18. století slavného slovanského zbojníka Juru Jánošíka. Ten je proklel slovy: „Vezměte si drát a kleště a toulejte se světem, protože si nic lepšího nezasloužíte!“ Jeho slova se splnila, obec Vel´ké Rovné se později stala jedním z nejznámnějším středisek slovanského drátenictví. V jedné věci se ale Jánošík zmýlil. I když nebylo drátenictví lehkým způsobem obživy, stalo se pro chudý kraj požehnáním, nikoliv kletbou. Během let se rozšířilo tak, že živilo tisíce slovenských rodin.
Rozvoj drátenictví byl podmíněn důležitým faktorem, jímž byla snadná dostupnost materiálu a technická nenáročnost výroby. Pracovními pomůckami byly běžné nástroje užívané v každém hospodářství k opravám zemědělského nářadí, ke stavbě domu apod. Drátenická technika byla ve své podstatě jednoduchá a nevyžadovala speciální znalosti a praxi, stačila průměrná zručnost.
Tradiční produkce slovenských dráteníků měla silnou návaznost na hrnčířskou výrobu. Od středověku patřily hrnčířské výrobky k základnímu vybavení venkovských kuchyní i zemědělských hospodářství, sloužily k vaření, stolování, pití, k ukládání zásob a surovin. V případě poškození keramických nádob bylo pro venkovskou společnost levnější její opravení než-li zakoupení nového kusu. Dráteník prasklé hrnce, džbány, mísy, zásobnice a další nádoby opletl drátěnými oky tak, že se mohly dále používat, anebo preventivně zpevnil i zcela nové. Později, ve druhé polovině 19. století, opravovali dráteníci i plechové a smaltované nádobí. Kromě drátu používali i plech, jímž utěsňovali díry, někdy měnili celá dna či ucha. Z drátu a z plechu začali vyrábět také jednoduché předměty pro domácnost a hospodářství – nástroje na čištění dýmek, podložky pod hrnce a žehličky, pasti na myši, košíky, věšáky, struhadla, pekáče, formičky na vykrajování pečiva apod.
Největšího rozkvětu dosáhlo slovenské drátenictví na přelomu 19. a 20. století. V té době mělo ovšem již několik forem, sice vycházelo ze stejné technologie práce, ale obchodně a organizačně byly zcela odlišné. Vedle tradičního způsobu výroby, založeného na domácí práci, již rodina včetně dětí vykonávala celoročně (především oplétání hliněných nádob pro moravské hrnčíře), a vedle pochůzkové formy, zaměřené na opravy poškozeného hliněného nádobí, ale i skla a porcelánu, stejně tak na další drobné opravy a výrobky, vytvořila se ještě třetí forma, založená na nové kapitalistické organizaci práce. Ve Spojených státech, Rusku, Rakousku i jinde vznikaly drátenické dílny, které vlastnili Slováci a kam zvali za prací své sousedy z vesnic, odkud pocházeli.
Všechny tři formy drátenictví začaly zanikat po skončení první světové války v důsledku rozvoje průmyslové výroby, jež zaplavila trh levným zbožím. Relativně drahé opravy se již nevyplatily. Zanikaly i četné drátenické dílny v zahraničí. Nicméně drátenictví jako technologie existovalo v omezené míře i nadále, nejpve jako tradiční řemeslo, později jako řemeslo umělecké. V této podobě žije slovanské drátenictví dodnes.